Aj, zde leží zem ta před okem mým slzy ronícím,
Někdy kolébka, nyní národu mého rakev.
Stůj, noho! Posvátna místa jsou, kamkoli kráčíš,
k obloze. Tatry synu, vznes se, vyvyše pohled,
neb raději k velikému přichyl tomu tam se dubisku,
jenž vzdoruje zhoubným až dosaváde časům.
Však času ten horší je člověk, jenž berlu železnou,
v těchto krajích na tvou, Slávie, šijí chopil.