V první polovině 20. století patřila Argentina k nejbohatším zemím světa. Pampy - rozlehlé, úrodné pláně - poskytovaly zemědělskému sektoru dobré podmínky a byly zde předpoklady pro slibný nárůst vývozu orientovaného hlavně na vlnu, kukuřici a hovězí. Tyto zdroje přilákaly do Argentiny tisíce imigrantů a zvýšily investiční míru. Obyvatelstvo vzrostlo z 3,3 milionu obyvatel v roce 1890 na 7,5 milionu v roce 1913, s čímž souvisel průměrný roční nárůst 3,5 % a základní kapitál o 4.8 %. Životní úroveň obyvatelstva se také zvýšila.
Dá se říct, že na počátku 20. století patřila Argentina k deseti nejbohatším zemím na světě, měřeno v HDP na obyvatele. Hospodářská prosperita byla doprovázena politickou stabilitou. Problémy nastaly teprve koncem 20. let s příchodem velké hospodářské krize. Tato krize měla pro argentinskou ekonomiku poměrně závažné důsledky. Došlo k poklesu poptávky po argentinském vývozu, a zároveň poklesly ceny hlavních vývozních komodit, potravin a masa. Vláda se snažila zmírnit důsledky světové hospodářské krize kombinací administrativních kontrol, včetně kontroly odlivu kapitálu, protekcionistických opatření chránicích domácí výrobce, ale také devalvací měny. Argentina také v době před krizí čerpala velký objem zahraničních půjček, jejichž splácení však pojednou pro krizí postiženou ekonomiku představovalo neúnosné břemeno. Argentina musela pozastavit splácení zahraničního dluhu, což vedlo ke krátkodobému zlepšení ekonomiky.