Seminárna práca: Původ a domestikace králíka domácího

Úvod
Předkem králíka domácího (oryctolagus cuniculus f. domesticus), jak ho známe dnes je králík divoký (O. cuniculus). Na přelomu letopočtu začali chovat divoké králíky Římané, jejich maso považovali za výtečné. Jejich nejoblíbenějším pokrmem na hostinách bylo něco, co nám by přišlo až odporné, byla to ještě nenarozená králíčata, tento pokrm se nazýval laurices. Římané králíky chovali v tzv. leporáriích, což byli malé kamenné ohrady se stromy a keři.

K vlastnímu zdomácnění králíka divokého došlo až na počátku středověku na jihu Francie. Tady maso nenarozených králíčat považovala církev za postní jídlo. Množili tu spolu králíky, kteří pomalu, ale jistě ztráceli plachost a byli schopni se rozmnožovat i mimo své nory.
Když se dostaneme až do 17. a 18. století zjistíme, že v této době se králíci začali chovat i jako živé hračky pro děti a především pro jejich kožešinu, v této době se králičí maso moc nejedlo.

Až koncem 19. století se přišlo na to, že chov králíků je vlastně zdrojem levného a dostupného masa. Králíci byli totiž schopni spořádat nejen odpad z kuchyně, ale i ze zahrady. A tak se králík začal chovat i v chudších vrstvách obyvatel.

V dnešní době se králík chová pro užitek i jako zvíře zájmové a stále častěji jako domácí mazlíček. Králík se chová pro jeho výživné a dietní maso, které je lidský organismus schopen lehce strávit. Králičí maso dnes již není, tak levným artiklem jako ve středověku, králík se už nedá krmit kde jakým odpadem, je zhýčkaný a velice náchylný na spousty nemocí. Králík pro sebe vyžaduje speciální péči i krmivo. Králičí kožky se hojně využívají v kožešnictví, ať už k výrobě přírodních kožešin nebo dražších napodobenin. Ovšem výkup těchto kůží od běžných chovatelů je přímo nemyslitelný. Neexistuje žádný stálý výkup, pouze po vesnicích jezdí pojízdné výkupny, které chovateli za odkup jedné kožky zaplatí pouhé 2,- Kč. Dá se říct, že v dnešní době se malochovateli již králíky nevyplatí chovat....