Skriptá: Umberto Eco - Dějiny krásy

Slovem "krásný" a dalšími, obdobnými výrazy - "půvabný", "hezký", "ušlechtilý", "nádherný" či "skvělý" - většinou označujeme něco, co se nám líbí. Zdá se, že v tomto smyslu pro nás "krásný" znamená totéž co "dobrý". A skutečně, v různých historických epochách byly pojmy krása a dobro těsně spjaty.
Pokud ovšem při posuzování vycházíme z každodenní zkušenosti, máme tendenci označovat jako dobré to, co se nám nejen líbí, ale co bychom zároveň chtěli mít pro sebe. Je nekonečné množství věcí, které považujeme za dobré - opětovanou lásku, poctivě získané bohatství, vytříbenou lahůdku -, a ve všech těchto případech bychom si přáli onu "dobrou věc" mít. Právě dobro podněcuje naši touhu. Stejně tak když považujeme za dobrý nějaký ctnostný čin, přejeme si, abychom jej byli vykonali my, nebo si slibujeme, že podníceni příkladem toho, co považujeme za dobré, uskutečníme něco podobného a stejně záslužného. Za dobré označujeme i to, co se shoduje s nějakým ideálním principem, avšak co s sebou přináší bolest, jako například velkolepá smrt hrdiny, nezištná péče o malomocného, oběť rodiče, který dá vlastní život, aby zachránil své dítě … V takových případech shledáváme, že jde o dobrý čin, ale z egoismu či ze strachu bychom něco podobného nechtěli podstoupit. Podobné skutky považujeme za dobro, ale za dobro těch druhých. Jsme dojati, ale hledíme na ně s jistým odstupem a nepociťujeme při tom touhu. Pro označení dobrých skutků, které raději obdivujeme, než bychom je sami vykonali, často používáme výraz "krásný čin".