Kdybych se nebál, že budu působit příliš neskromně, dal bych této knize ještě druhý podtitul: Úvod do filosofie dějin. Takový je totiž v podstatě smysl tohoto eseje, jen s tím rozdílem, že neprovádí spekulativní ana¬lýzu historického dění, ale zkoumá místo toho základní koncepce archaických společností, které sice znaly určitou formu „dějin", ale snažily se je nebrat na vědomí. Při studiu těchto tradičních společností mne zaujal jeden jejich rys: odpor ke konkrétnímu, historickému času, touha po periodických návratech do mytické doby počátků, do Velké doby. Pochopil jsem smysl a funkci toho, co jsem označil Jako „arche-typy a opakování" teprve tehdy, když jsem zjistil, že se tyto společnosti i snažily odmítat konkrétní čas a že se chovaly nepřátelsky vůči každému náznaku autonomních „dějin", tj. dějin Neregulovaných archetypy. Ten¬to odmítavý postoj, tato opozice není pouze výsledkem konzervativních tendencí primitivních společností, jak dokazuje tato kniha. V tomto pohrdání dějinami, tj. událostmi bez transhistorického vzoru, a v stálém odmítání profánního plynulého času-lze podle mého názoru vyčíst jistou metafyzickou valorizaci lidské existence. V žádném případě však nejde o valorizaci, jakou se pokoušely formulovat některé filosofické posthegeliánské školy, zvlášť marxismus, historismus a existencialis-mus, když byl odhalen „historický člověk", člověk, který je potud, pokud se sám tvoří uvnitř dějin.