Byzantský císař Alexios I. Komnenos požádal roku 1095 papeže Urbana II., se kterým si již pět let diplomaticky dopisoval, o pomoc v boji proti muslimským bezvěrcům a osvobození svatých míst v Palestině. Alexios I. byl velmi schopný diplomat a jeho skutečné důvody byly zcela světského charakteru - byzantská vojska utrpěla řadu porážek, pomalu ztrácela vliv na Blízkém východě a od žádosti tedy očekával jen posílení vlastní moci.
Nicméně Urban II. volání východních křesťanů vyslechl a žádost byzantského císaře přednesl dne 27. listopadu 1095 na koncilu Clermontu. Jeho výzva ve jménu Krista, ve které přislíbil pomoc Boží a těm, co padnou, rozřešení a odpuštění hříchů, se setkala s fanatickým ohlasem, kdy dav vykřikoval „Bůh tomu chce“. Jako první se ke Svaté zemi vydal neuspořádaný houf zfanatizovaných přívrženců demagogického mnicha Petra Poustevníka. Během své cesty napříč Evropou, přes Francii a Německo ke Konstantinopoli se kolem něj shromáždil dav čítající kolem 20 000 bojovníků. V Kolíně nad Rýnem se od hlavní skupiny oddělil rytířský předvoj vedený Gautierem Sans- Avoirem, avšak byl v Uhrách zadržen a odzbrojen uherským vojskem krále Kolomana, což vedlo ke střetnutí s Petrovou skupinou, po kterém zůstalo pobito kolem 4 000 maďarů. „Svaté vojsko“ dále pokračovalo pleněním a drancováním, čemuž neunikl ani Bělehrad, jež jeho obyvatelstvo ve strachu opustilo. Petrova skupina byla zastavena až byzantským vojskem v bitvě u Niše, ve které padlo na 5 000 stoupenců. Ke Konstantinopoli dorazilo vojsko zdecimované a vyhladovělé. Císař Alexios vojsko sice přívítal, ale utábořil jej na druhé straně Bosporu u města Kibotos, kde mělo čekat na zbytek křesťanských armád. Petrova armáda ale nechtěla dále čekat a vydala se sama na turecké území, kde byla pro svou neuspořádanost rozprášena u Xerigordonu a její zbytky v bitvě u Kibotosu.