Běžní Evropané jsou příliš navyklí představě, že jejich vzdělanost postihuje věci podstatné, ba dokonce, že jejich školní pojmová rozlišení přispívají k orientaci ve zkušenosti nebo alespoň v dědictví lidské myšlenkové tradice. Mezi tyto zlozvyky patří i některé zvláště nevkusné, například že chápou myšlenky jiných kultur - nebo, a to je snad ještě horší, že některé jiné duchovní kultury nejsou jiné, ale že jsou jejich vlastními předstupni a že jim rozumějí, dokonce z nadhledu těch, kteří už dávno stojí vysoko nad těmito starými předstupni, ať už z pýchy “pravého náboženství”, z pýchy odvržení náboženství nebo z pýchy definitivnosti logického nebo matematického výkladu. Pojmové myšlení, které běžná evropská vzdělanost tolik rozpracovala, a které má i svoji náležitou oblast nesporné užitečnosti, má původ v Řecku klasické doby. Nevíme však, zda pojmové myšlení, spojené s filosofií nebo s vědou, nebylo velmi dlouho spíše exkluzivní okrajovou záležitostí. Běžní Evropané jen velmi neradi vidí v Řecku i něco jiného než tento předstupeň své vlastní duchovní pozice, nevidí zcela svébytnou a živou duchovní kulturu, plnou prudkých vnitřních napětí, nebezpečí a těžkých střetů.