Skriptá: Platón a umění jeho doby

Sama etymologie řeckého slova filosof…a, totiž “láska k moudrosti” - nebo přesněji “náklonnost k tomu, co je moudré” - by zdánlivě ukazovala na téměř samozřejmou jednotu nebo alespoň blízkost filosofie a umění. Při takovémto etymologickém pojetí “filosofie” by filosofií bylo téměř vše, co prostě za něco stojí, co není jen pouhou marností nebo jen sebezáchovným prostředkem. Evropská školní tradice však rozumí slovu “filosofie” přísněji, a sama otázka po tom, jak, je jednou ze základních tradičně filosofických otázek. Po určitých názvucích u Hérakleita a pak u sofistů užívá toto slovo jako první Platón. Ten podává několik určení filosofie - v souvislosti s poznáním (epist»mh) a s určitou péčí o duši, s výchovou nebo vzděláním (paide…a). Právě u Plátóna je však také dovršen rozchod řecké myslitelské a umělecké tradice. Filosofie je spojena s užitím dialektiky a nikoliv představ nebo tvořivé práce s tvary. Filosofie žije v myšlení a snaží se o vědění, odvrací se od prožitků a vášní ke stálým idejím. Umění se dostává do podezření, že působí opak; že zmnožuje prožitky a probouzí vášně, že odvrací od myšlení, nebo že se s myšlením míjí. Toto vše vrcholí ve známém určení uměleckého díla: pouhá “nápodoba nápodoby” (m…mhsij mimhsewj). Toto určení dobře odpovídá jednomu z Platónových pojetí umění, i když se v takto doslovné podobě u Platóna nenachází.